Reflexe studentů Vědomého Těla

Cítím velikou vděčnost, že program existuje a že jsem se o něm doslechla a že jsem následovala impulz, který říkal: „Tam běž“. Je to přesně ten způsob práce, který mi dává hluboký vnitřní smysl. Tento rozměr jsem vnímala i před těmi 10 lety, kdy jsem se s podobným způsobem práce setkala poprvé. Jako bych se dotýkala něčeho velice velice podstatného, něčeho, co dokáže odkrýt hlubší přirozenější místo, ze kterého lze žít život v mnohem větší lehkosti, v hlubším provázání sama se sebou, s lidmi kolem, s přírodou, s prostorem, s vděčností a laskavostí jako tím hlavním rozměrem bytí… Velký rozdíl vnímám v tom, co se mi zrcadlí. Před těmi 10 lety to byla „dřina“. „Odšpuntovávala“ se komplexová rovina. Bylo to frustrující, poměrně bolestivé, vyvstávala únava, s hranicí přicházela „tupost“. Všechno komentovali neúprosní vnitřní kritici… Dnes je pro mne tento způsob práce mnohem lehčí. Je občerstvující, hluboce vyživující, otevírají se témata, která vnímám spíš archetypálně než komplexově. Nejsem s nimi tolik vnitřně spjata. Spíš držím prostor pro to, co vyvstává, co se chce nechat poznat…

     Moc děkuji, Reno, za tvou práci, i práci celého tvého týmu. Ženy, jste skvělé! Moc se těším na další společnou cestu! Do programu jsem nastupovala na základně jasného vnitřního impulzu s tím, že zaplatím první rok a co dál uvidím pak. Po prvním víkendu vím, že udělám všechno pro to, abych celý výcvik dokončila :) Díky

Pěkný večer

Jana M.

Byl to krásný týden, vzpomínám na něj s vděčností. Naše ženská skupina pro mě představuje bezpodmínečný přijímací prostor, posvátnou nádobu ve které se můžeme každá z nás léčit. Jen tak, tím, že jsme přítomné, sdílíme, navzájem se vidíme, navzájem se inspirujeme. Cítím, jak se ve mě léčí staré pocity nepřináležení, osamocení, soutěživosti, je opravdu radost být ve skupině navzájem se podporujících žen. A jsem vděčná za citlivé vedení, neposuzování, nehodnocení, svobodu vyjádřování a podporu naší tvořivosti. Vnímám, jak staré vrstvy ve mě zažívají úlevu a něco ze starých zatuhnutí roztává…a zanechává mě svobodnější.

Díky Reno a těším se v září naviděnou

Lucka

Za celý týden jsem si prošla různými fázemi. Od fáze strachu, odporu, trémy a pocitu oddělenosti, k pocitu jednoty a vnitřnímu klidu. Jak jednou někdo prohlásil, zázraky se dějí mimo komfortní zónu, tak přesně takové pocity jsem často během celého pobytu na Buchově zažívala. Bylo mi dobře, skrze všechny aktivity, které jsme dělaly jsem poznala zase větší část sama sebe a zjistila jsem, že ženské prostředí má velkou sílu a je podporující. 

Pokud bych měla hodnotit ubytování, stravu, program.. neměnila bych vůbec nic. Všechno se mi líbilo, tak jak to bylo. 

Děkuji Ti za všechno, jsem ráda, že můžu být součástí…

Krásné léto, v září se těším na shledání,

Lucka

Pod velice citlivým vedením Reny, Lenky a Žubry jsme prožily týden plný nových poznatků, prožitků, vzájemného ladění, zkoumání a vcítění do příběhů. Skrze pohyb, tělo, napojení na přírodu a kreativní práci jsme se nořily i do vlastních hlubin duše. Byla to obohacující, pečující a vyživující zkušenost. Ještě jednou děkuji!

Majte sa krásne a brzo dovi,

Petra

Program Vědomé tělo mi přináší pohyblivost – větší rozsah, menší námahu, plynulost a estetiku pohybu a výrazu. Otevírá mi škálu sebevyjádření zkoumáním možností pohybu v mých vlastních možnostech, a tím je dál posouvá. Ať už jde o uvědomění si prostoru: prostorových směrů a osobního prostoru, i v přeneseném slova smyslu (co je můj prostor, který potřebuji/využívám/chci ho sdílet/jak se vztahuje k prostoru ostatních a místu?), nebo dynamiku: poznávám, že se většinou pohybuji pomalým vázaným plynutím v bezčasí v jedné dlouhé frázi, kterou občas přeruším spontánním volným plynutím a zrychlením.

Odkrývá mi to vzorce i každodenního chování a delších časových životních úseků. A tím, že si zkouším jiné kvality, v procesu zkoumání a hry v programu VT a samostatně, bez cíle, tlaku, ty vzorce nějak měnit, se mi stejně daří obohacovat své vyjádření a chování o nové kvality. To se týká i jiných kvalit jako pozornost a váha.

Cítím se víc a víc spojená se svým tělem – cítím ho, vím o něm, mám ho ráda. Dokážu včas poznat únavu a potřebu odpočinku, signály jiné nepohody a reagovat na ně dřív, než nabydou na intenzitě nebo propuknou v nemoc. Dokážu odpočívat, vím, co mně zotaví, a umím se uvolnit. Pomocí dechu, představ, vnímání těla jako celku, jeho částí, tkání, tekutin, doteku, zvuku, pohybu. Přijala jsem svoje tělo a nevadí mi být nahá nebo vidět nahé lidi v bezpečném prostředí a souvisejícím kontextu. Přestala jsem se stydět za své pohybové vyjádření a někdy naopak pozornost vítám a užívám si ji. To samé se vyvíjí s hlasem, ale tam ještě nejsem tak daleko. Chci se cítit aspoň tak svobodně při hlasovém vyjádření jako při tanci. Mluvit, přednášet, zpívat volně…

Vidím také velký přínos VT pro svůj osobní život v oblasti vztahů a nacházení svého místa ve skupině, rozvíjení komunikace, umění se vyjádřit i slovem a jasně pojmenovávat. Baví mě znovu objevovat svět kolem sebe očima dítěte a hrát si. Baví mě vstřebávat informace vyváženě i skrz tělo a nejen mozkem, jak jsem byla tak dlouho zvyklá ze studií. A vím, že i když něčemu hned nerozumím, že je to proces a mám radost, když se ke stejnému tématu vrátím a najednou cítím, že už to chápu!

Díky VT nacházím rovnováhu mezi „hlavou a tělem“ – zjednodušeně. Mezi přijímáním a zpracováním informací „suchých“ – fakta vstupující do neokortexu, a mezi vnímáním a zakoušením informací „šťavnatých“ – vstřebávaných se zapojením tělesné zkušenosti, zažívaných – prožitých i strávených. V tom vidím i naději pro lidskou společnost, aby každý, a kultura a společnost jako celek, nacházel tuto rovnováhu. To znamená při dnešním přílišném důrazu na neokortextové informace, technologie, výkon, rychlost, kontrolu, rozvíjet a dát prostor zpomalení, vnímání, zastavení, odstupu, ponoření, nasávání a zkoumání skrze a s tělem.

Stále víc věřím tomu, že teprve, když člověk zažije, procítí, zreflektuje a pojmenuje něco, o čem předtím jen slyšel a četl, že teprve pak dojde ke skutečnému uvědomění věci a jedinec může reagovat i jinak než nezralými obrannými mechanismy, ale adekvátní reakcí na daný problém. Přestane vytěsňovat a intelektualizovat zprávy o probíhající ekologické katastrofě a s praktikováním somatického procesu může začít objevovat vnitřní zdroje, jak na tuto zažívanou skutečnost odpovědět, nacházet kreativitu a žít v souladu.

Veronika Ch.