aneb Vizuální reprezentace pohybu
Rena Milgrom
V této eseji bych se chtěla zamyslet nad jedním z aspektů mé práce týkající se pohybového vyjádření, zkoumání, tance či taneční tvorby, jejichž základy čerpám převážně ze studií Labanovy pohybové analýzy.
Stejně jako hudba je s tancem v propojení jako moře s rybami, tak se dá nahlížet na propojení pohybu/tance s výtvarným uměním. Pro výtvarníka je výzvou vytvořit dílo, které reprezentuje pohyb, pro tanečníka je zase výzvou, aby jeho tanec měl tvar, byl čitelný – aby si jeho tělo pamatovalo kroky, kvalitu pohybů a gest, rytmus a také prostorové sekvence.
Forma a obsah se neustále proměňují a evolvují v čase a jdou ruku v ruce s expresivním vyjadřováním člověka a jeho potřeb. Když se podíváme jak se vyvíjela modernita a současné umění – tedy od realistického zobrazování k avantagrdě, můžeme sledovat řadu na sebe navazujících směrů: Impresionismus, symbolismus, Art Nouveau, Futurismus, Kubismus, Expresionismus, Fauvismus a Dada. Každý nový impuls umožňuje nové způsoby vyjádření, ale i nové teorie, které ovlivňují tvorbu. Stejné impulzy a inspirace můžeme sledovat v tanečním vyjadřování od klasiky po avantgardu a současný tanec.
Téma, které v obou uměních hraje podstatnou roli, je téma
proporce. Samozřejmé častěji ve výtvarném umění, nezřejmé
tolik v umění pohybovém. Proporce a anatomická struktura diktuje
pohybový rozsah a pohybový rozsah pak udává prostorové formy,
které tělo může vytvářet.
Vitruvius a Lawlor popisují
proporci jako “ seskupení racií, kde racio je porovnání dvou
veličin, velikostí, kvantit, kvalit nebo ideí a jsou vyjádřeny
poměrem a:b . Racio obsahuje tedy poměr rozdílu, na který může
alespoň jeden z našich smyslů reagovat.” Na proporci můžeme také
nahlížet jako na organizační faktor. Je to současně idea i
realita, zásadní vztah mezi věcmi obsažen v přírodních zákonech,
kde vše v kosmu podléhá jakési rovnováze sil a událostí.
Proporce tedy sleduje tuto rovnováhu, nebo harmonii a souvstažnost
mezi věcmi: mezi tělem a myslí, přírodou a lidskostí, iluzí a
realitou.
Hledání proporce je současně hledání krásy a celku a
toto hledání proporčního kánonu můžeme sledovat již od dob
starého Egypta. I přes staletí hledání není mnoho významných
klíčových teoretiků. Egypt, Byzantie a Gotika nám nabízejí
dvojrozměrné stylizace, Klasika a Renesance pak přináší
realistické trojrozměrné
zobrazování. Nejdále tyto teorie rozvinuli Leonardo da Vinci a Albrecht Durer, každý z jiného konce. Leonardo viděl pohyb jako kontinuální vyjadřování kruhů, epikruhů nebo jejich částí a byl tak schopen namalovat pohyb jako postupnou sekvenci v prostoru. Durer se naopak snažil zachytit neustále se měnící tvar těla v pohybu skrze měnící se perspektivu a konstruovat neomezený počet póz skrze dělení figury na mnoho geometrických útvarů, které pak skládal do nových póz. Od té doby nikdo nepřináší žádné nové teorie proporce. Se vznikem fotografie se umělci naopak začínají odklánět od realistického zobrazování, aby mohli vyjádřit svoje subjektivní koncepce a vnímání objektu. Je to doba, kdy vzniká Art Nouveau, čerpající inspirace z přírody a organických tvarů, současně se však odchylující od realismu a využívající jasné linie v nové formě umění. Přichází také teorie empatie a její protiváha – abstrakce.
Nicméně, kontrastní teorie Leonarda a Durera, Art Nouveau a teorie empatie a abstrakce poskytly analytickou základnu Rudolfu Labanovi – dosud nejvýznamějšímu tanečnímu teoretikovi, na které postavil svoji pohybovou notaci – tzv. kinetografii, i výzkum lidského pohybu.
Laban si byl dobře vědom, že zachycení lidského pohybu je omezeno naším vnímáním – že vidění funguje podobně jako fotokamera, kde si naše mysl nevědomě neustále vybírá silné momenty a že v pohybu je podstatný faktor tzv. Flow, které zachytit dost dobře nelze. Flow můžeme vnímat pouze subjektivně a do určité míry. Přesto všechno se však Labanovi podařilo vytvořit geniální širokosáhlou koncepci pohybových škál, které sledují stopy pohybujícího se těla v prostoru a čase. Tyto trajektorie ukotvil ve své prostorové teorii, kde analogicky využívá geometrii Platónských těles (zejména Octaedr – osmistěn, krychli – šestistěn a Icosaedr – dvacetistěn) v souvislosti s architekturou těla a možného rozsahu našich kloubů. Labana zajímala stejně tak vnější forma, jako vnitřní obsah a podal nám nejen koncepci pohybu v prostoru, ale i pohybu lidských nálad – tedy psychologii pohybu.
Lidské tělo, oproti zvířecímu, má totiž obrovskou škálu vyjadřovacího potenciálu. Jak tento potenciál rozvíjet, je téma, kterým se dodnes zabývají všichni taneční pedagogové, výzkumníci, filosofové i psychologové. Laban byl ve své době napřed řadu dekád a netušil, jak velkou základnu položil nejen budoucím choreografům, ale i současnému trendu somatických disciplín a terapeutickému využití našich vývojových vzorců. Pod pojmem vývojové vzorce rozumíme to, jak se náš pohyb rozvíjel od embrya do cca tří let po narození. Je to proces, který postupně zkoumáme zevnitř , ale který jasně koresponduje s vnější prostorovou koncepcí Rudolfa Labana. Tato polarita vnitřního propojení a vnějšího vyjádření jsou dnes neodmyslitelnou součástí nejen v tanečním umění, ale i v terapii. Je to jedno velké a nekonečné dobrodružství, které mě baví sdílet a předávat.
V DanceLabu jsou vítáni všichni tanečníci i netanečníci, kteří se chtějí hlouběji do těla a významu pohybu ponořit.
